11. kapitola

19. září 2012 v 23:10 | Kikki |  FFVII - Stíny
Sbalila jsem si věci, popadla tašky a šla pomalu k výtahu. Vedle mě se zastavil Reno a podíval se na tašky.
"Kam razíš?"zeptal se a zapálil si cigaretu.
"Musím do Junonu. Mám tam nějakou práci."řekla jsem a povzdechla si. "Stokrát jsem ti říkala ať nekouříš ve veřejných prostorech."napomenula jsem ho a Reno se podíval na cigaretu.
"Jsem nervózní. Rufus je pěkně na nervy a dává nám to vyžrat."řekl a potáhl si.
"Prostě Rufus, když něco nejde podle jeho představ."protočila jsem oči v sloup a nastoupila společně s Renem do výtahu. Výtah vyjel do střešního patra a já Renovi zamávala.
"Tak zatím."řekla jsem a šla k vrtulníku. Naskočila jsem do něj a svalila se na jednu ze sedaček. Vrtulník vzlétl, zavrtala jsem se do sedačky a zavřela oči.

"Slečno. Jsme na místě."oznámil mi pilot. Zmateně jsem vykoukla ven a zamračila se. Vyskočila jsem ven a šla k malé, nenápadné budově. Zazvonila jsem a čekala, než někdo zvedne telefon.
"Prosím?"ozval se hlas z reproduktoru.
"Sarah Hewley."představila jsem se a železné dveře se pomalu otevřely. Vešla jsem do tmavé místnosti a sykla, když se rozsvítila pronikavá světla, která mě přinutila si zastínit oči.
"Ruku dolů z obličeje."ozvalo se a já poslechla.
"Identita ověřena. Vítejte slečno."ozvalo se z reproduktoru na stropu místnosti. Ovetřeli se masivní ocelové dveře a já šla pomalu k nim. Zběžně jsem si prohlédla strážné a pokračovala dovnitř. Přelétla jsem pohledem laboratoře a zamířila k jednomu vědci, který se zrovna ohledně něčeho dohadoval po telefonu. Stoupla jsem si kousek od něj a čekala, než dotelefonuje. Vědec rozzuřeně vytípl hovor a otočil se ke mě.
"Dobrý den."pozdravil mě a já se pousmála.
"Dobrý den. Přišla mi vaše zpráva, ale bohužel jsem nemohla dorazit dřív."řekla jsem a vědec přikývl.
"Myslel jsem si to."přikývl a vedl mě k zakódovaným dveřím, kde naťukal kód a podržel mi dveře. Vešla jsem dovnitř a šla chodbou k dalším ocelovým dveřím.
"Jak je mu?"zeptala jsem se a vědec si utřel pot z čela kapesníčkem.
"Pokusili jsme se odstranit DNA Jenovi, ale po pár testech jsme zjistili, že to není možné. Subjekt je velmi agresivní. Držíme ho spoutaného s vysokou ostrahou, aby jsme vyloučili možnost útěku."odpověděl a já si povzdechla. Vědec odemkl dveře a já vešla do místnosti s jedinými dveřmi.
"Můžu k němu?"zeptala jsem se a dlouze se dívala na dveře.
"Ano, ale udržujte mezi sebou vzdálenost dva metry. Je velmi nebezpečný."nabádal mě vědec a já se ušklíbla.
"Já vím... Vždycky byl."zamumlala jsem a vešla dovnitř. Zbouchla jsem za sebou a podívala se na muže připoutaného k posteli.
"Sarah..."zavrčel a já se usmála.
"Ahoj, Sephe."pozdravila jsem a šla k němu trochu blíž. Nenávistně si mě prohlížel, ale neobtěžoval se jakkoliv pohnout.
"Jak ti je?"zeptala jsem se po chvilce a usmála se na něj. Vypadal unaveně. Byl pohublý a dokonce i jeho proslulé vlasy ztratili svůj okouzlující lesk.
"Zabiju tě."zavrčel a já se zasmála.
"Ale no tak!"okřikla jsem ho přátelsky a posadila se na zem dva metry od postele. Sephirot se posadil a díval se na mě.
"Přece by jsi nezabil svou ásko z dětství."zažertovala jsem a Sephiroth se zamračil.
"Zabil."zavrčel a já si povzdechla."Chci dokončit úkol matky."řekl zasněně a já se zamračila.
"Myslíš Jenovu, co? Sephe ona není tvoje matka. Tvá matka byla člověk ne ta stvůra, která se snaží vše zničit."zavrčela jsem podrážděně a Sephiroth se na mě výhružně napřímil.
"Jsem montrum."řekl tiše a já se ušklíbla.
"Monstrum? Nejsi monstrum. Pořád jsi člověk... to já jsem monstrum. Já se tu musím živit krví, aby jsem přežila. Z tebe dělá monstrum jen ta tvá nenávist k této planetě."vyštěkla jsem a Sephiroth si povzdechl. Pak už nic neřekl, jen se na mě díval a já na něj.
"Zahoď tu svou nenávist. Můžeš žít normální život. Dělat svoje rozhodnutí. Najít si ženu a mít s ní děti."nabádala jsem ho a Sephiroth zavrčel.
"Nechci nic z toho!"vyštěkl a já zaskřípala zuby.
"A co chceš?! Sloužit jako loutka tý opelichaný hlavě, která ti cpe co máš udělat a ty jsi natolik slabý, že to uděláš? Nechal jsi se ovládnout. Její nenávist ke všemu živému jsi vzal za svojí! Vzdal jsi se bez boje a to je kurva ubohý! Kde je ten kluk, který se bez boje nevzdal a vždy se postavil za to, co bylo správné? Tohle nejsi ty Sephe!"zařvala jsem na něj rozčíleně a Sephirothovi poklesla ramena.
"Nevyznám se v sobě."zamumlal a já se na něj smutně dívala.
"Já vím že ne. Proto jsem sem přijela. Chci ti pomoci, ale musíš chtít."řekla jsem jemně a Sephiroth si leh. Chvíli se zadumaně díval do stropu než se na mě otočil.
"A co když nechci."řekl temně a já se zvedla ze země. Podívala jsem se na něj tvrdým pohledem a zamračila se.
"Máš na výběr. Buď se pokusíš vymanit z vlivu Jenovy a budeš spolupracovat, nebo už nikdy neopustíš tuhle místnost. Máš čas do zítra mi říct, jak jsi se rozhodl." Otočila jsem se šla ke dveřím, ale před nimi jsem se ještě zastavila a otočila k němu.
"Já ti pomůžu, ale musíš chtít..."zamumlala jsem tiše a odešla. Vědec čekal přede dveřma a následoval mě. Zastavila jsem se až za posledními dveřmi Sephirothova vězení a promnula si čelo.
"Nechal jsem vám nachystat pokoj."ozval se vědec, vzal mi tašku a vedl mě na ubykace.
"Pokoj má vlastní koupelnu, čímž se většina obyvatel ubykací pochlubit nemůže. Tady máte klíče a vizitku na člověka, který vám splní každé vaše přání ve dne v noci. Takže, kdyby jste cokoliv potřebovala stačí mu zavolat a on se o vše postará."řekl a já se pousmála.
"Moc děkuji."řekla jsem a vzala si od vědce tašku.
"Není zač slečno. Teď si trochu odpočiňte. Budu na vás čekat zítra v místnosti A. Náš člověk vás zítra vyzvedne v osm. Takže... To je asi vše. Zítra nashledanou."řekl a odešel. Zničeně jsem zalezla do malého bytečku a rozsvítila lampičku na nočním stolku. Tašku jsem pohodila vedle postele a padla na postel.
Člověk by si řekl, že život je jednodušší. Měla jsem pořádně zamotanou hlavu ze Zacka. Myslela jsem, že mě nesnáší a teď? Jako by se z toho všeho nic nestalo. Neměla bych si ho asi pouštět tak blízko k tělu, protože čím víc jsem ho měla možnost poznat tím víc mě přitahoval a to byla chyba. Sám řekl, že mu na mě vadí že jsem upír. To poslední co by tu chybělo by byla zamilovaná upírka.
"Bože..." zasténala jsem a zamrkala. Teď nebudu myslet na Zacka. Musím pomoct Sephovi se vrátit na správnou cestu. Dnes se mnou moc nemluvil, ale on nikdy nebyl moc hovorný. Ovšem bývaly i časy, kdy se mi svěřoval. Měli jsme mezi sebou sice téměř patnáctiletý rozdíl, ale i tak se nám podařilo vypěstovat velmi hezké přátelství. To vše zmizelo v DNA tý hnusný příšery. Genesis to prostě podělal a to kompletně. Mít možnost tak mu nakopu prdel, že si nesedne. Nebýt jeho a těch pitomých keců tak to všechno mohlo být jinak. Seph to mohl zvládnout, kdyby měl v něm podporu, ale on ji neměl. Idiot zrzavej... Převalila jsem se na břicho a objala polštář. Musím spravit to, čemu Genesis pomohl... Bude sakra velká fuška...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 drac-lebrun drac-lebrun | Web | 19. září 2012 v 23:29 | Reagovat

:D :D Idiot zrzavej! :D Tak to mě dostalo na kolena :D Jinak na tuhle kapitolku reakce "jůůů Sephiroth" xD A jůů je tak sladkej, když se v sobě nevyzná :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama