13.kapitola

24. října 2012 v 0:08 | Kikki |  FFVII - Stíny
Ráno už dle připraveného programu jsme začali chystat Sepha na zákrok. Vedla jsem ho do laboratoře a držela ho za ruku.
"Nic se mi nestane."řekl Seph, když jsme se zastavili přede dveřma laboratoře. Zničeně jsem se na něj podívala a povzdechla si. Vypadal tak sebejistě. Byla jsem nervózní víc než on. Jen jsem přikývla a otevřela dveře. Vědci tam připravovali zařízení a k nám šli dva pomocní laboranti.
"Uvidíme se později."řekl Seph a já se pousmála.
"Budu se těšit."řekla jsem s hraným klidem a odešla. Po dobu zákroku jsem se zavřela v pokoji a byla rozhodnutá nevylést dokud mi nepřijde zpráva o Sephově stavu.

Ležela jsem v posteli a byla strachy bez sebe, protože od Sephova zákroku uběhlo už několik hodin. Věděla jsem, že zákrok byl plánován na 2-4 hodiny, ale ta doba už dávno přesáhla odhadovaný čas, když mi přišla sms s prosbou, aby jsem se dostavila do nemocničního oddělení. O pár minut později už na mě klepal vojín Leon. Mlčky mě odvedl do nemocničního oddělení, kde si mě přebral jeden z vědců, kteří pracovali na zákroku.
"Jak je mu?"zeptala jsem se a vědec se rozpačitě podíval do země.
"Vše proběhlo podle plánů a mělo by to být v pořádku, ale vyskytl se menší problém..."
"A to?"pozvedla jsem obočí tázavě a nervózně se kousla do rtu.
"Sephirothův stav je stabilizovaný, ale je v komatu. Jeho tělo nejspíš negativně reaguje na přeměnu genů."vysvětlil a upřeně se na mě podíval. Cítila jsem, jak se ve mě všechno sevřelo.
"Chcete ho vidět?"zeptal se mě po chvíli. Jen jsem přikývla a pomalu se za ním šourala na pokoj. Potichu jsem vešla dovnitř a rozbrečela se. Seph tam ležel na lůžku, bledý jako stěna. Stoupla jsem si vedle postele a chvíli si ho prohlížela. Vypadal jako anděl. Pohladila jsem ho po vlasech a utřela si slzy.
"Omlouvám se... je to moje chyba. Neměla jsem na to přistoupit."zaskřehotala jsem a popotáhla. Sehnula jsem se k němu a dala mu lehkou pusu na čelo.
"Mrzí mě to, ale jestli to zvládneš... Přísahám, že udělám cokoliv, aby jsi mohl žít normálně. Slibuju."zašeptala jsem a pousmála se.
"Vždy jsi byl pro mě jako bratr."řekla jsem a odstoupila od lůžka. Naposledy jsem si ho prohlédla a pak se vrátila zpátky do svého pokoje. Bylo už něco kolem 2 hodiny ráno, když mi zazvonil telefon.
"Prosim?"zamumlala jsem.
"Sarah! Musíš se hned vrátit! Upíři se začali stahovat do okolí Midgaru."řekl hlas rozrušeně a já chvíli přemýšlela, kdo mi volá. Aerith...
"A kde je Gavin, Angeal a Avalanche?"zeptala jsem se a znepokojeně se zamračila.
"Pomáhají evakuovat město."odpověděla roztřeseně a já si povzdechla.
"Dobře, pokusím se dorazit co nejdřív."
"Gavin pro tebe poslal transport. Měl by tě každou chvíli vyzvednout."řekla.
"Fajn. Tak zatím..."zamumlala jsem, zavěsila a šla si naházet svoje věci zpátky do tašky.

Vystoupila jsem na střeše a hnala se k Angealovi do kanceláře, ale setkala jsem se jen se zamčenými dveřmi. vytáhla jsem telefon a snažial se mu dovolat, ale on ani Gavin to nebrali. Zkusila jsem tedy jako poslední možnost Aerith, ale ani u ní jsem se nesetkala s úspěchem. Zrovna jsem si šla hodit tašku do pokoje, když se proti mě vyřítilo zpoza rohu něco neidentifikovatelného a srazilo mě to tvrdě k zemi.
"Zatraceně! Nemůžeš dávat pozor!"zařvala jsem a pak si všimla Zacka, který se na mě uličnicky usmívá a nabízí mi ruku. Popadla jsem ho za ni a nechala se vytáhnout na nohy.
"Napružená jako vždy."konstatoval vesele a já zavrčela.
"Spíš více než obvykle."ucedila jsem a pokračovala v cestě ke svému pokoji. Zack šel za mnou jako ocásek bez jediného slova a následoval mě až ke dveřím od bytu.
"Myslel jsem, že se vrátíš až za několik týdnů."řekl a já se ušklíbla.
"Jo, Aerith mi volala, že mě tu je potřeba."vysvětlila jsem a odemkla dveře. Pustila jsem Zacka dál a hodila tašku na zem.
"Myslela jsem, že Avalanche pomáhají evakuovat město. Proč nejsi s nimi?"zeptala jsem se po chvíli a Zack zvážněl.
"Musel jsem se postarat o Zackaryho."řekl a já přikývla.
"Nikdo mi nebere telefon. Nevíš, kde bych našla Angeala a Gavina?"promluvila jsem po chvíli a zachmuřeně se podívala z okna do noci.
"Někde pobíhají po celém Edge."řekl Zack a postavil se k oknu vedle mě.
"Vypadáš smutně. Stalo se něco?"zeptal se starostlivě. znaveně jsem se na něj podívala a povzdechla si.
"Jo, moje návštěva dopadla katastrofálně. Jeden z mých přátel je na tom špatně."zamumlala jsem a opřela se čelem o sklo. Zavřela jsem oči a snažila se přemoct pláč. Uslyšela jsem jak se zack postavil za mě a já lehce strnula. Zack mi položil hlavu na rameno a objal mě kolem pasu.
"Jestli si chceš o tom promluvit, tak můžeme..."nabídl mi a já se pousmála.
"Děkuju, ale ne. Tohle není pro tvé uši."odmítla jsem a Zack mě jemně políbil na tvář. Ucítila jsem jak mi mráz přejel po zádech. Sarah... Co blbneš? Snaží se ti jen pomoct a ne...
"Mám tě rád. Možná víc než bych chtěl."zamumlal mi do ucha a já zrudla. Nebo že by jo...
"Víc než bys chtěl? To není moc lichotivé."podotkla jsem a Zack se uchechtl.
"Jo, znělo to blbě."uznal a odstoupil ode mě. Otočila jsem se a podívala se mu do tváře. Byla jsem zmatená... a to že hodně.
Zack ke mě pomalu přistoupil a já se napnula. Nevěděla jsem co čekat i když jsem doufala, že to bude polibek. Pohladil mě po vlasech a pak sjel na tvář. Zmateně jsem se na něj dívala a Zack se pousmál. Naklonil se ke mě tak blízko až mě jeho dech šimral na rtech.
"Víš, že jsi krásná.."zašeptal a já se začervenala. Zack se ke mě naklonil ještě o trochu níž s jemným úsměvem na tváři. Ucítila jsem letmý dotek jeho rtů a instinktivně ty svoje pootevřela, když mi najednou v kapse zavrněl telefon. Odtáhla jsem se a přijala hovor.
"To je dost, že se ozvete."zamručela jsem do telefonu.
"Promiň, je tu neuvěřitelnej rachot."omluvil se Gavin a v pozadí se ozvala rána jako z děla.
"Jo to slyším. Kde vás najdu?"zeptala jsem se.
"Čekej na nás ve Shinře, zrovna jsme na cestě zpátky. Vyzvednu tě až budeme ve Shinře, jo? Tak zatím."řekl a já uklidila telefon zpátky do kapsy. Podívala jsem se na Zacka, který se nervózně škrábal vzadu na krku.
"Omlouvám se. Nevím co to do mě vjelo."zamumlal a já potlačila tu vlnu zklamání, která se mi rozlila po těle.
"V pořádku, chápu to."mávla jsem nad tím rukou jako by se nic nedělo.
"Jsem rád, že si to nebereš osobně. Nerad bych přišel o kamarádku."řekl a já myslela, že ho přerazím. Že si to neberu osobně? To si buď jistej chlapečku, že si to beru až moc osobně!!! Supela jsem v duchu a usmála se.
"Neboj se. Já si to vlastně neberu až moc k srdci. Vlatně by bylo divný se s tebou líbat."prohlásila jsem ve snaze mu vrátit tu pomyslnou facku a očividně se zadařilo podle Zackova zprvu překvapeného a poté zraněného výrazu, který se snažil zamaskovat zachechtáním, které zaznělo tak, že mu prostě došla řeč.
Odvrátila jsem se od něj a šla se rozvalit na gauč. zack se posadil vedle mě, ale očividně mu moc do smíchu nebylo, což jsem se rozhodla ignorovat.
"Stalo se něco? Jsi nějaký přešlý."řekla jsem jako by nic a Zack se zatvářil překvapeně.
"Ne. Jsem v pořádku, jen přemýšlím." Lhostejně jsem pokrčila rameny a dívala se do stěny. ani jeden z nás nepromluvil do té doby, než mě přišel vyzvednout Gavin. Pak jsem se prostě sebrali a šli.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 drac-lebrun drac-lebrun | Web | 24. října 2012 v 10:53 | Reagovat

Sephirotha je mi líto, ale bojím se, co přijde, až se probudí...
Každopádně Zack i Sarah jsou pěkný tupci, co si budeme povídat :D Těším se na další, jsem ráda, že píšeš, i když na to teď není ta nejlepší doba :) Mně asi nadobro opustila múza, protože nejen že nemůžu psát, ale ani kreslit mi nejde :/

2 Kikki Kikki | Web | 25. října 2012 v 10:51 | Reagovat

řekněme, že momentálně psaní je moje poslední záchrana od toho aby mi nehráblo. snažím se tím trochu vypustit. o malování mi ani nemluv. slíbila jsem tetě, že jí dám její portrét k vánocům, ale s tímhle tempem nevim nevim. jsem z toho všeho nějak nešťastná.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama